Která cesta vede k moři

Prvotinu Petry Soukupové bych v knihkupectví přehlédl. Nelíbí se mi její obálka. Suchý titul K moři rozhodně nepatří k marketingovým tahákům, na které bych stoprocentně zabral. A ostatně ani fakt, že za scénář podle této novely sklidila mladá autorka ocenění formální i finanční, by mě - vzhledem k despektu, který k takovým věcem chovám - zrovna nepřesvědčil. (Jako bych zapoměl na několik let starý precedens, vizuálně odpudivý debut Hany Andronikové z nakladatelství Knižní klub, s ustřeleným názvem Zvuk slunečních hodin - drahokam současné české literarury, dokonale kamuflovaný za blbost.) Je snad jasné, kam tím mířím - nemusíte strhávat desky, nakonec snad ani není třeba obálku Milana Soukupa schovávat do novin. Stačí knihu otevří.

Prvních pár vět a Petra Soukupová mě měla na lopatkách. Vlastně by se hodilo říct spíš na lopatě, vzhledem k tomu, jaký sešup následoval. Tedy: stačilo prvních pár vět a všechno bylo jinak. Všechny předsudky, které jsem si stačil za tu chvilku vybudovat, vzaly za své. Nikdy jsem se nesetkal s podobnou knihou, a přitom Petře Soukupové stačí k jedinečnému efektu docela prostý trik. Používá formální, jasně srozumitelné věty, nebo jednoduše strukturovaná souvětí. Jde rovnou k věci. Nenapíše ani slovo navíc. Neodbočuje od tématu. Doslova a do písmene všechno popisuje, doříkává chybějící souvislosti. Nenechává vůbec žádný prostor pro dohady a spekulace, mezi řádky i písmeny nezbývá nic, než bílý papír. A co mi přijde nejlepší: všechny své hrdiny, nejen ty hlavní, ale i spoustu epizodních postav, do děje uvádí s důsledným životopisem a stejně tak je vyprovází - ve vložených kapitolách suše dovypráví jejich život od chvíle, kdy knihu opouštějí, až do smrti.
Je to fascinující, zejména v kontextu děje - banálního, naprosto tuctového příběhu rozpadlé rodiny. Rozporuplný vztah mezi dvěma dcerami (dávno žijí jenom s matkou) a otcem (má dvě další dcery z druhého manželství), který kulminuje na improvizovaném zájezdu ke středozemnímu moři. Nic neobvyklého, každá ze čtyř dcer (ostatně stejně jako jejich otec) má problémy adekvátní svému věku, všichni spolu (ne)vycházejí přesně podle očekávání... Dvěstě stránek proběhne bez jediného překvapení, neočekávaného zvratu, nebo nějaké hlubší zápletky a přitom to funguje. DOKONALE.

Chci si dát víno a cigáro a začít číst, myslí si Petr.
(Petr čte rád detektivky americké drsné školy, taky Kingleyho Amise, ale taky Karla Čapka a Bohumila Hrabala. Prostě kromě detektivek čte to, co si myslí, že by měl vzdělaný člověk číst. Ale protože je na dovolené, má sebou tři detektivky.)
Ale zároveň cítí něco milého, když vidí Adélku ve vodě jak blbne.
Pak ho ale začne otravovat Jojo, tak na Ádu zavolá. Áda leze z vody a má husí kůži.
A než se Adéla utře, Petra něco napadne. "Jíťo," řekne a ukáže na její foťák a pokyne, aby mu ho podala, a to ona udělá a Petr se začne připravovat, naznačuje, že si je vyfotí společně všechny čtyři.
A tak Bára chytne Jíťu kolem ramen a směje se a Jíťa se usmívá. Adéla se také snaží, ale je jí zima, takže to není nic moc, a drží Johanku kolem ramínek a ta se tváří jako hotová modelka.
Petr zmáčkne spoušť a vyfotí si je, jediná jejich společná fotka. Jíťa jí pak po vyvolání dá Magdě a ta jí předá Petrovi.

Jestli by měl podle téhle knihy opravdu někdy vzniknout film, asi nebude stát za moc. Bude to nejspíš hořká česká skorokomedie o ničem. Přesně o tom totiž Petra Soukupová píše a to podle mě nikoho nezajímá. Ale způsob, jakým píše, se nedá natočit. Nikdy jí to neseberou, k moři se dá zkrátka jet jenom s knihou.

Reflex

Kontrafakt: Bozk na rozlúčku

Ex

Tafrob - Neni co ztratit

Po Tafrobově docela svěží účasti na sampleru Blind Deaf jsem byl na tuhle desku fakt natěšenej. D'Tonate jako záruka dobrej beatů, Tafrob jako vyhlášenej freestyle battle MC, kterej se nebude bát tu českou hrůzu trochu pofackovat, otřískanej suverén. Mohlo to bejt velký, jenže nakonec se ukázalo, že titul alba nelže. Tafrob opravdu nemá co ztratit, protože kde nic neni, ani smrt nebere.
Ukázalo se, že Tafrob nemá v podstatě co říct. Nadává sice obstojně, ale nějak neni jasný komu. Jmenovitě se naváží jenom do Bow Wave a to snad neni ani laciný - i když skladba ve který se vyznává z toho, jak nenávidí svoje rodiče, je docela solidní. Bohužel jí Tafrob zařadil až skoro na konec alba a neni lehký se tam doposlouchat
Skončíš jako Bow Wave nebo Tafrob, varovalii SuperCrooo a já jsem ani náhodou nepředpokládal, že by to mělo bejt vizionářský. Bohužel, po Kajdžasovi zase další freestyler, co válcuje na podiu a otravuje na desce. Jsem zklamanej.
Nuda nuda nuda v Brně.

(Recenze / Ex)

Klasický Ideální Bezzubý

"Penny jedním prstem jedné ruky ťukala slova. Druhou rukou mačkala čísla na dálkovém ovládání hotelové televize. Klasický, psala. Ideální. Countryová hvězda na obrazovce vyprávěla do kamery, jak Bůh miluje Nashville. Miluje ho, říkala. Je to kout Ameriky, je to kus Ameriky, který Bůh obzvlášť miluje. Bezradný, vyťukala Penny. Umazala konec až k R a napsala Bezedný. Znovu podržela mazací klávesu až k Z a naklepala Bezvadný. Klasický Ideální Bezvadný, stálo na monitoru počítače."

Postava Penny v novele Hotel Svět možná nebude autobiografickou projekcí skotské spisovatelky Ali Smith, ale na recenzi knihy by mi pár řádků ze strany 85 v podstatě mohlo stačit. Ten úryvek charakterizuje všechno, co si o Hotelu Svět myslím takovým způsobem, že bych na to sám sotva přišel.

Hotel Svět je v mnoha ohledech klasický a ideální, formou i obsahem. V intencích moderní literatury v zásadě tradiční novela, která nabízí všechno, co od současných spisovatelů očekáváte. Ověřený a konzervativně neotřelý styl, neurazí, ale ani nezahřeje. Životní příběhy a rozjímání pěti žen, které spojuje jedna noc ve společném hotelu, vás asi nezaskočí a rozhodně nemusíte mít strach, že byste něco podobného už nečetli - Ali Smith vsadila na jistotu.

A nakonec, Hotel svět je bez... bez... bez... bez... Na mnoha místech ve své rozvláčnosti možná maskuje bezradnost, podobně jako Penny, když se vrací a váhá nad správnou formulací. Stejně tak mi přijdou některé pasáže bezedně užvaněné, jako by Ali Smith hrála o čas, nebo blafovala. A i když nakonec, po tom všem, držíte v ruce knihu, která je bezvadná a výtky na její adresu je opravdu těžké formulovat, zůstává tu ještě jedno bez-: Hotel Svět je bezzubý. Chladně a řemeslně odvedená práce, všechno je tak, jak má být, ale tím to končí. Hotel Svět vás nepokouše.

(Recenze, Reflex)

Sub N Bus Bio

Následující řádky, biografii kapely SUB N BUS, nemusíte číst - stačí, když si najdete jejich myspace profil a poslechnete si jeden dva tracky z jejich nového EP '38 (Starcastic). Uslyšíte v nich všechno, co jste o těhle dvou tichých, nevyzpytatelných intelektuálech chtěli vědět. Dokonalá souhra a organická jednota vám prozradí, že Andrej Ďurik a Martin Kocnár spolu na trenčínském sídlišti Sihot vyrůstali od malička jako bráchové. Důmyslný, ale čitelný řád skladeb odkazuje ke společné vášni pro kostky Lega. Ambientní velkorysost a fantazie připomene stovky společných dětských komiksů. Neurotické glitche a loopy vyvolávají zapomenuté duchy napjatých soubojů mezi platformami commodore a atari. A kdo bude poslouchat opravdu dobře, uslyší v efektně vystavěných kompozicích i to, že Andrej se živí jako scénograf, stejně jako minimalistický perfekcionalismus napoví, že Martin je grafický designér.

I když to byl Martin, kdo naučil Andreje první basovou figuru, společně se hudebně potkali až v roce 2000, při přípravě hudby pro divadelní představení pro hru Petera Handkeho Sebeobviňování v Paláci Akropolis. Oba měli za sebou účinkování v několika kapelách (A - Scrawl, Dope Aviators, Stewart Stuart; M - Champ, Die Graham Stangen, Dose Overthose ad.), a bohaté zkušenosti zúročili ten samý rok koncertem - společně s Matúšem Homolou (Abuse, Nylon Union) a Gabrielem Krchnavkem (Vision)na festivalu - Pohoda v domovském Trenčíně. Po několika dalších projektech pro divadlo a film konečně dokončili debutové EP '38, které vychází na značce Starcastic v říjnu 2007 a společně s anglickým bubeníkem Carlem Warwickem (Pronefoal, Squall) se odhodlávají k živým vystoupením.

Architektonicky rozmáchlé abstraktní skladby SUB N BUS vznikají na Vinohradech. Loví ve stejných vodách jako Tortoise nebo Godspeed You! Black Emperor, postrockové emoce systematicky rozrušují indietronickými strukturami. V československém kontextu jsou SUB N BUS pořád pionýři, i když v trochu jiném slova smyslu, než když spolu, před mnoha lety, škodili na 7. základní škole v Trenčíně. Patří totiž mezi několik málo skupin, které dokáží akceptovat počítač jako regulérního člena kapely, aniž by se jím nechali odsunout na vedlejší kolej. Stejně tak se nebojí kombinovat elektroniku s tradičními rockovými nástroji. Vědí, jak napsat skladbu, která má hlavu a patu, a dávno pochopili, že velká studia a luxusní vybavení dobrou hudbu nedělají. Punkový princip DIY aplikují v prostředí nezávislého popu a z každého jejich kroku v tichošlapkách je jasné, že nejde o nic jiného, než o hudbu.

(biografie/tisková zpráva pro SUB N BUS)