Leden v Akropoli
vystavil bonus v
18:37
Počet komentářů: 0
Pondělí, 17. prosinec 2007
Pondělí, 10. prosinec 2007
Čtvrtek, 6. prosinec 2007
Která cesta vede k moři
Prvotinu Petry Soukupové bych v knihkupectví přehlédl. Nelíbí se mi její obálka. Suchý titul K moři rozhodně nepatří k marketingovým tahákům, na které bych stoprocentně zabral. A ostatně ani fakt, že za scénář podle této novely sklidila mladá autorka ocenění formální i finanční, by mě - vzhledem k despektu, který k takovým věcem chovám - zrovna nepřesvědčil. (Jako bych zapoměl na několik let starý precedens, vizuálně odpudivý debut Hany Andronikové z nakladatelství Knižní klub, s ustřeleným názvem Zvuk slunečních hodin - drahokam současné české literarury, dokonale kamuflovaný za blbost.) Je snad jasné, kam tím mířím - nemusíte strhávat desky, nakonec snad ani není třeba obálku Milana Soukupa schovávat do novin. Stačí knihu otevří.
Prvních pár vět a Petra Soukupová mě měla na lopatkách. Vlastně by se hodilo říct spíš na lopatě, vzhledem k tomu, jaký sešup následoval. Tedy: stačilo prvních pár vět a všechno bylo jinak. Všechny předsudky, které jsem si stačil za tu chvilku vybudovat, vzaly za své. Nikdy jsem se nesetkal s podobnou knihou, a přitom Petře Soukupové stačí k jedinečnému efektu docela prostý trik. Používá formální, jasně srozumitelné věty, nebo jednoduše strukturovaná souvětí. Jde rovnou k věci. Nenapíše ani slovo navíc. Neodbočuje od tématu. Doslova a do písmene všechno popisuje, doříkává chybějící souvislosti. Nenechává vůbec žádný prostor pro dohady a spekulace, mezi řádky i písmeny nezbývá nic, než bílý papír. A co mi přijde nejlepší: všechny své hrdiny, nejen ty hlavní, ale i spoustu epizodních postav, do děje uvádí s důsledným životopisem a stejně tak je vyprovází - ve vložených kapitolách suše dovypráví jejich život od chvíle, kdy knihu opouštějí, až do smrti.
Je to fascinující, zejména v kontextu děje - banálního, naprosto tuctového příběhu rozpadlé rodiny. Rozporuplný vztah mezi dvěma dcerami (dávno žijí jenom s matkou) a otcem (má dvě další dcery z druhého manželství), který kulminuje na improvizovaném zájezdu ke středozemnímu moři. Nic neobvyklého, každá ze čtyř dcer (ostatně stejně jako jejich otec) má problémy adekvátní svému věku, všichni spolu (ne)vycházejí přesně podle očekávání... Dvěstě stránek proběhne bez jediného překvapení, neočekávaného zvratu, nebo nějaké hlubší zápletky a přitom to funguje. DOKONALE.
Chci si dát víno a cigáro a začít číst, myslí si Petr.
(Petr čte rád detektivky americké drsné školy, taky Kingleyho Amise, ale taky Karla Čapka a Bohumila Hrabala. Prostě kromě detektivek čte to, co si myslí, že by měl vzdělaný člověk číst. Ale protože je na dovolené, má sebou tři detektivky.)
Ale zároveň cítí něco milého, když vidí Adélku ve vodě jak blbne.
Pak ho ale začne otravovat Jojo, tak na Ádu zavolá. Áda leze z vody a má husí kůži.
A než se Adéla utře, Petra něco napadne. "Jíťo," řekne a ukáže na její foťák a pokyne, aby mu ho podala, a to ona udělá a Petr se začne připravovat, naznačuje, že si je vyfotí společně všechny čtyři.
A tak Bára chytne Jíťu kolem ramen a směje se a Jíťa se usmívá. Adéla se také snaží, ale je jí zima, takže to není nic moc, a drží Johanku kolem ramínek a ta se tváří jako hotová modelka.
Petr zmáčkne spoušť a vyfotí si je, jediná jejich společná fotka. Jíťa jí pak po vyvolání dá Magdě a ta jí předá Petrovi.
Jestli by měl podle téhle knihy opravdu někdy vzniknout film, asi nebude stát za moc. Bude to nejspíš hořká česká skorokomedie o ničem. Přesně o tom totiž Petra Soukupová píše a to podle mě nikoho nezajímá. Ale způsob, jakým píše, se nedá natočit. Nikdy jí to neseberou, k moři se dá zkrátka jet jenom s knihou.
Reflex
Prvních pár vět a Petra Soukupová mě měla na lopatkách. Vlastně by se hodilo říct spíš na lopatě, vzhledem k tomu, jaký sešup následoval. Tedy: stačilo prvních pár vět a všechno bylo jinak. Všechny předsudky, které jsem si stačil za tu chvilku vybudovat, vzaly za své. Nikdy jsem se nesetkal s podobnou knihou, a přitom Petře Soukupové stačí k jedinečnému efektu docela prostý trik. Používá formální, jasně srozumitelné věty, nebo jednoduše strukturovaná souvětí. Jde rovnou k věci. Nenapíše ani slovo navíc. Neodbočuje od tématu. Doslova a do písmene všechno popisuje, doříkává chybějící souvislosti. Nenechává vůbec žádný prostor pro dohady a spekulace, mezi řádky i písmeny nezbývá nic, než bílý papír. A co mi přijde nejlepší: všechny své hrdiny, nejen ty hlavní, ale i spoustu epizodních postav, do děje uvádí s důsledným životopisem a stejně tak je vyprovází - ve vložených kapitolách suše dovypráví jejich život od chvíle, kdy knihu opouštějí, až do smrti.
Je to fascinující, zejména v kontextu děje - banálního, naprosto tuctového příběhu rozpadlé rodiny. Rozporuplný vztah mezi dvěma dcerami (dávno žijí jenom s matkou) a otcem (má dvě další dcery z druhého manželství), který kulminuje na improvizovaném zájezdu ke středozemnímu moři. Nic neobvyklého, každá ze čtyř dcer (ostatně stejně jako jejich otec) má problémy adekvátní svému věku, všichni spolu (ne)vycházejí přesně podle očekávání... Dvěstě stránek proběhne bez jediného překvapení, neočekávaného zvratu, nebo nějaké hlubší zápletky a přitom to funguje. DOKONALE.
Chci si dát víno a cigáro a začít číst, myslí si Petr.
(Petr čte rád detektivky americké drsné školy, taky Kingleyho Amise, ale taky Karla Čapka a Bohumila Hrabala. Prostě kromě detektivek čte to, co si myslí, že by měl vzdělaný člověk číst. Ale protože je na dovolené, má sebou tři detektivky.)
Ale zároveň cítí něco milého, když vidí Adélku ve vodě jak blbne.
Pak ho ale začne otravovat Jojo, tak na Ádu zavolá. Áda leze z vody a má husí kůži.
A než se Adéla utře, Petra něco napadne. "Jíťo," řekne a ukáže na její foťák a pokyne, aby mu ho podala, a to ona udělá a Petr se začne připravovat, naznačuje, že si je vyfotí společně všechny čtyři.
A tak Bára chytne Jíťu kolem ramen a směje se a Jíťa se usmívá. Adéla se také snaží, ale je jí zima, takže to není nic moc, a drží Johanku kolem ramínek a ta se tváří jako hotová modelka.
Petr zmáčkne spoušť a vyfotí si je, jediná jejich společná fotka. Jíťa jí pak po vyvolání dá Magdě a ta jí předá Petrovi.
Jestli by měl podle téhle knihy opravdu někdy vzniknout film, asi nebude stát za moc. Bude to nejspíš hořká česká skorokomedie o ničem. Přesně o tom totiž Petra Soukupová píše a to podle mě nikoho nezajímá. Ale způsob, jakým píše, se nedá natočit. Nikdy jí to neseberou, k moři se dá zkrátka jet jenom s knihou.
Reflex
Štítky: txt
vystavil bonus v
17:32
Počet komentářů: 0
